Obezita jako nemoc: stupně, příčiny a proč nejde jen o vůli

Obezita je nemoc. Světová zdravotnická organizace ji označuje za chronické onemocnění, které vzniká složitou souhrou prostředí, psychosociálních vlivů a biologické náchylnosti. Nejde tedy jen o vůli. U dospělých se podle BMI dělí na tři stupně: I. stupeň 30–34,9, II. stupeň 35–39,9 a III. stupeň 40 a více. O léčbě rozhoduje lékař.

Krátká odpověď

• Nemoc: WHO i Evropská asociace pro studium obezity (EASO) označují obezitu za chronické onemocnění.
• Stupně: I. stupeň BMI 30–34,9, II. stupeň 35–39,9, III. stupeň 40 a více (klasifikace WHO).
• Příčiny: souhra biologie, genů, prostředí, spánku, stresu a někdy i léků, nejen vůle.
• Dědičnost: geny ovlivňují náchylnost, ale samy nerozhodují; obezita způsobená jediným genem je vzácná.
• Léčba: základem jsou režimová opatření, podle potřeby léky na předpis nebo operace; o léčbě rozhoduje lékař.

Stupně obezity podle BMI

Obezita začíná u dospělých od BMI 30. BMI (hmotnost v kilogramech dělená druhou mocninou výšky v metrech) spočítáte v BMI kalkulačce. Tabulka vychází z klasifikace WHO z roku 2000 (tabulka 2.1), která je stejná pro ženy i muže a nezávisí na věku.

Riziko roste plynule a podle WHO začíná už nad BMI 25. Podskupinu 35–39,9 WHO přidala proto, že se nad BMI 35 liší možnosti léčby. BMI ale nerozliší svaly od tuku (WHO, 2000), a proto se doplňuje například obvodem pasu (WHO). Nadváhu (BMI 25–29,9) popisuje článek o léčbě nadváhy.

Morbidní obezita

Portál NZIP (text České lékařské společnosti J. E. Purkyně) uvádí „obezitu 3. stupně (morbidní)“ při BMI nad 40. Slovník MeSH Národní lékařské knihovny USA definuje morbidní obezitu jako BMI nad 40,0 (WHO počítá do III. stupně už BMI 40,0) a uvádí k ní synonymum „severe obesity“, tedy těžká obezita. O „těžké obezitě (obezitě 3. stupně)“ píše český překlad evropských doporučení pro metabolickou a bariatrickou chirurgii, který zveřejnila Česká obezitologická společnost.

Sarkopenická obezita: když BMI nestačí

Stejné BMI může skrývat různé složení těla. Konsenzus evropských společností ESPEN a EASO z roku 2022 definuje sarkopenickou obezitu jako souběh nadbytku tělesného tuku a nízké svalové hmoty a funkce. K diagnóze je potřeba změřit svalovou funkci (například sílu stisku ruky nebo test vstávání ze židle) i složení těla, nejlépe přístrojem DXA, případně bioimpedancí. Podle komplikací se dělí na stadium I (bez komplikací) a II (s komplikacemi).

Proč je obezita nemoc

WHO označuje obezitu za chronické onemocnění, které vzniká složitou souhrou environmentálních a psychosociálních vlivů a biologické náchylnosti. EASO ji popisuje jako chronické relabující onemocnění a ve svém rámci pro diagnostiku obezity uvádí, že diagnóza má jít za samotné BMI. Stejně ji chápe společné stanovisko českých odborných společností z roku 2020, podle kterého si její prevence a léčba zaslouží stejnou pozornost jako jiné závažné civilizační nemoci.

Pohled upřesnila komise časopisu The Lancet Diabetes & Endocrinology (2025, závěry podpořilo 76 organizací). Klinická obezita je podle ní chronické systémové onemocnění, při kterém nadbytek tuku narušuje funkci tkání či orgánů nebo omezuje každodenní činnosti. Preklinická obezita je nadbytek tuku se zachovanou funkcí orgánů a obvykle zvýšeným rizikem, že se klinická obezita rozvine; takoví lidé mají být sledováni.

Podle komise má BMI sloužit jen jako orientační ukazatel zdravotního rizika na úrovni populace, v epidemiologických studiích a při screeningu, ne jako měřítko zdraví jednotlivce. U konkrétního člověka má nadbytek tuku potvrdit přímé měření tuku nebo alespoň jedno další měření (například obvod pasu) vedle BMI; u BMI nad 40 se nadbytek tuku předpokládá bez dalšího ověřování. BMI tedy zůstává užitečné pro populaci a screening, na posouzení jednotlivce ale nestačí.

Příčiny obezity

Obezita nevzniká z jediné příčiny. Evropská doporučení EASO mluví o souhře biologických (genetických i epigenetických), behaviorálních, sociálních a environmentálních faktorů, k nimž patří i chronický stres.

• Biologie a geny. WHO popisuje poruchu regulace neurobiologických a metabolických drah zapojených do chuti k jídlu a energetické bilance; genetická variabilita ovlivňuje individuální náchylnost.
• Hormony hladu a sytosti. Při snaze zhubnout se podle českého stanoviska odborných společností spouštějí kompenzační mechanismy, které snižují metabolismus a zvyšují tvorbu hormonů podporujících chuť k jídlu. Jak sytost řídí GLP-1, vysvětluje článek o hormonu sytosti.
• Prostředí. WHO uvádí prostředí, které omezuje přístup ke zdravým potravinám i příležitosti k bezpečnému pohybu, takže možnost volby bývá omezená.
• Spánek. V prospektivních studiích rostlo relativní riziko obezity o 9 % s každou hodinou spánku pod 7 hodin (Zhou a kol., 2019); příčinu to ale neprokazuje, protože se těžko vylučují jiné vlivy (Cappuccio a kol., 2008).
• Léky. Hmotnost mohou zvyšovat některé léky, například některá antipsychotika, antidepresiva a antiepileptika, některé léky na cukrovku (Domecq a kol., 2015) a dlouhodobě užívané glukokortikoidy v tabletách (Berthon a kol., 2014). Žádný lék sami neměňte ani nevysazujte: o tom rozhoduje lékař.

Ani vůle, ani geny tedy obezitu samy nevysvětlují. Zmíněná komise upozorňuje, že předsudky vůči lidem s obezitou jsou velkou překážkou účinné prevence a léčby (Rubino a kol., 2025).

Je obezita dědičná?

Částečně: obezita není čistě genetická. Geny ovlivňují náchylnost k ní, ale samy o ní nerozhodují. Systematický přehled Elks a kol. (2012) shrnul 88 odhadů z dvojčecích a 27 z rodinných studií; dvojčecí odhady pocházejí od dětí i dospělých, hlavně z Evropy, USA a Austrálie. Dědivost BMI, tedy podíl rozdílů v BMI mezi lidmi, který lze přičíst genetickým faktorům, vycházela ve dvojčecích studiích od 0,47 do 0,90 a v rodinných od 0,24 do 0,81. Dvojčecí studie dávají vyšší odhady a přehled zmiňuje, že jejich design může dědivost nadhodnocovat. Jde o rozdíly mezi lidmi v populaci, ne o podíl genů na váze jednoho člověka.

Obezita vyvolaná změnou jediného genu je vzácná a vzniká obvykle brzy a těžce (Loos a Yeo, 2022). Hainer a kol. (2020) uvádějí, že nejčastější jsou změny genu pro receptor MC4R, další se týkají například leptinu a jeho receptoru. V české studii na 289 dětech a dospívajících s obezitou začínající v raném věku se změna MC4R našla u 2,4 % (Hainerová a kol., 2007). Běžná obezita je naproti tomu polygenní: vzniká souhrou běžných variant ve více genech a prostředí (Semenova a kol., 2025).

Obezita v Česku v číslech

Kolik lidí v Česku má obezitu, záleží na zdroji (stav k 16. 10. 2026).

Čísla se liší metodou, rokem i věkem. EHIS (Evropské výběrové šetření o zdraví, 2019) vychází z odpovědí lidí od 15 let a ti podle přehledu 64 studií zpravidla podhodnocují hmotnost a nadhodnocují výšku (Obesity Reviews, 2007). Odhad WHO (2024, dospělí od 18 let) vychází z modelu měřených údajů. Hrubý odhad odpovídá skutečnému věkovému složení obyvatel, standardizovaný věkovému složení standardní populace WHO.

Jak se obezita léčí

Léčba obezity má několik stupňů, které se podle potřeby doplňují. Základem jsou vždy režimová opatření, hlavně úprava stravy, pohyb a psychologická podpora. Podle společného stanoviska českých odborných společností lze využít pět přístupů (strava, pohyb, psychoterapie, farmakoterapie, metabolicko-bariatrická léčba) a čím závažnější je zdravotní riziko, tím důraznější zásahy se volí. Pokud režim nestačí, zvažují se podle BMI a komplikací léky na předpis, u nejtěžších forem i operační léčba (ČOS, s. 500). Možnosti popisuje článek léčba obezity, kdo obezitu léčí, vysvětluje článek obezitolog.

Každá léčba má rizika a nežádoucí účinky, které lékař před zahájením probere, a o léčbě rozhoduje lékař. Pokud zvažujete, zda je léčba ve vaší situaci na místě, můžete si ověřit vhodnost léčby s lékařem online. Lékař posoudí váš zdravotní stav a léčbu také nemusí doporučit.

Časté otázky

Je obezita nemoc? Ano. Světová zdravotnická organizace ji označuje za chronické onemocnění a Evropská asociace pro studium obezity ji popisuje jako chronické relabující onemocnění. Komise časopisu The Lancet Diabetes & Endocrinology (2025) rozlišuje klinickou obezitu, při níž nadbytek tuku narušuje funkci orgánů, a preklinickou obezitu se zachovanou funkcí. O diagnóze a léčbě rozhoduje lékař.

Od jakého BMI je obezita? U dospělých obezita začíná od BMI 30. Podle klasifikace WHO je obezita I. stupně BMI 30–34,9, II. stupně 35–39,9 a III. stupně 40 a více; BMI 25–29,9 je nadváha. BMI nerozliší tuk od svalů, proto ho lékař doplňuje například obvodem pasu.

Co je obezita 2. stupně? Obezita 2. stupně je podle klasifikace WHO BMI 35 až 39,9. WHO tuto podskupinu doplnila, protože se nad BMI 35 liší možnosti léčby, a riziko přidružených nemocí u ní uvádí jako závažné. O léčbě rozhoduje lékař.

Je obezita dědičná? Částečně: podle přehledu studií se dědivost BMI odhaduje na 0,47 až 0,90 ve dvojčecích studiích, které mohou dědivost nadhodnocovat, a na 0,24 až 0,81 v rodinných studiích, takže geny vysvětlují významnou část rozdílů v BMI mezi lidmi. Samy ale o obezitě nerozhodují: vzniká souhrou genů a prostředí a obezita způsobená jediným genem je vzácná.

Co je morbidní obezita? Morbidní obezita je označení pro nejvyšší stupeň obezity, tedy BMI nad 40, což zhruba odpovídá III. stupni podle WHO. Uvádí ji tak portál NZIP (text České lékařské společnosti J. E. Purkyně) i slovník MeSH Národní lékařské knihovny USA. Český překlad evropských doporučení pro bariatrickou chirurgii píše o těžké obezitě (obezitě 3. stupně). O léčbě rozhoduje lékař.

Co je sarkopenická obezita? Sarkopenická obezita je podle konsenzu evropských společností ESPEN a EASO z roku 2022 souběh nadbytku tělesného tuku a nízké svalové hmoty a funkce. Samotné BMI ji neprozradí: k diagnóze je potřeba změřit svalovou funkci a složení těla. O diagnóze rozhoduje lékař.